Hrušeň obecná

Latinský název Pyrus communis
Český název hrušeň obecná
Čeleď latinsky Rosaceae
Čeleď česky růžovité

Hrušeň obecná je 15 – 20 m vysoký strom s podlouhle vejčitou až kuželovitou korunou. Kůra je v mládí hnědošedá, hladká, ale brzy přechází na kmeni v destičkovitě pukající borku. Mladé větve a letorosty jsou přímé a tuhé, žlutohnědé nebo lesklé. Starší větve jsou šedé, matné. Listy jsou opadavé, proměnlivých tvarů, nejčastěji vejčité a dlouze zašpičatělé.

Kvete v dubnu zároveň s rašením listů nebo krátce po něm. Plody jsou zelené, 3 – 4 cm velké malvičky se semeny v chrupavčitých pouzdrech. Dužina obsahuje tvrdé buňky, tzv. sklereidy.

Ve starověkých písemných záznamech Řeků a Římanů jsou četné odkazy na hrušky, ale důraz je kladen na skutečnost, že hrušky byly velmi nekvalitní a mohou být použity pouze na výrobu nápoje. V anglických a amerických zahradnických publikacích v druhé polovině 18. století a začátku 19. století, je velký prostor věnován hruškám, ale vzhledem ke skutečnosti, že spála růžovitých v té době ničí hrušně, jejich význam v ovocnářském průmyslu je omezený.

Dřevo je celkově tvrdé (v rámci ovocných stromů patří hrušňové dřevo k nejtvrdším) a houževnaté, pevné, nebortí se, hodí se k soustružení, dřevořezbám, na výrobu hudebních nástrojů, používalo se k výrobě dřevěných závitů (svěráky, lisy), geometrických pomůcek a v dřevorytu. Má také vynikající předpoklady pro soustružení, vyrábějí se z ní ozdobné předměty, dřevěné mísy, držadla kartáčů a deštníků. Využívá se při výrobě hudebních nástrojů, například zobcové flétny. Na houslové hmatníky se moří načerno. Hrušeň je možné použít i k uzení, ale vzhledem ke kvalitě dřeva a široké využitelnosti je jeho pálení neekonomické.